Člověk, který se zabývá prací na sobě, jinak řečeno duchovním rozvojem, se musí přirozeně pozorovat, být bdělý ke všem svým činům, slovům i myšlenkám. Nehodnotit je, ale spíše si je uvědomovat. Člověk jako součást celku, ať vztahu, rodiny, společnosti nebo celého světa, si musí stejně tak uvědomovat vše kolem sebe. Ale opět to nehodnotit, jen to pozorovat a nezasahovat. Možná, že to neformuluji úplně přesně – není možné být bez činů. Jak je psáno v Bhagavadgítě, Kršna praví, že vždy konáme, i když jenom dýcháme. Ovšem naše činy by měly být v souladu s vesmírným řádem, dharmou. Jak to ale poznáme, když ještě nevnímáme dharmu? Většina velkých církví, ale i menších duchovních společenství, má na to určitý kodex, kde je výslovně řečeno, co dělat, co nedělat, co je špatné a správné, co se Bohu líbí a co ne. Za ta staletí, co kodexy existují, se už lidé naučili mnoha způsobům, jak je obcházet a navíc si to odůvodnit.
Speciálně u židů na toto téma vymysleli mnoho vtipů. Např.:
Přijde Kohn do řeznictví a říká prodavači: „Dejte mi kousek toho krásného telecího.“ Prodavač říká: „ Ale to je šunka.“ (Tu židi nesmějí.) Kohn se přesto nedá: „Já nevím, co vidíte vy, ale já vidím telecí.“
Sedí na lavičce v parku katolický farář a židovský rabín. Tu si farář vybalí k svačince šunku a ptá se rabína: „Dáte si také kousek?“ Rabín se smíchem odpoví: „ Až se vy oženíte.“
Přemýšlel jsem nad všemi těmito často odlišnými nařízeními a uvědomil si, že lidé si z nich až zas takovou hlavu nedělají. Jdou z kostela rovnou do hospody, která je samozřejmě obvykle vedle, tam se pohádají, pomlouvají a třeba i poperou. Nemusí se to týkat jen nějakých náboženských nařízení. Lidé si nedělají hlavu ani ze zdravotních nebo stravovacích doporučení. Dělají to, co jim škodí, o své zdraví se většinou začnou starat, až když je něco bolí. Mezitím si bříška pěkně cpou nezdravými jídly, protože na to přece mají, zatímco jinde ve světě ostatní trpí hladem. Ovšem vy ani já tu nejsme na světě proto, abychom hodnotili druhé. Důležité je, abychom my sami byli v souladu s dharmou. Ta nás sama povede k tomu, jak a kdy máme konat, či nekonat. Můžeme se pouze dívat, jak si druzí ničí své životy.
Není však divu. K čemu nás naše společnost stále povzbuzuje? Hlavním cílem je být úspěšný a veselý. Média jsou plná plytké zábavy, abychom zapomněli na nějaké jiné nepěkné věci. Trochu mi to připomíná počátky socialismu u nás po roce 1948. Politici a KSČ nás povzbuzovali k tomu, abychom se radovali, protože už konečně žijeme ve svobodném státě, a pracovali více, aby se odstranily počáteční nedostatky. Většina lidí, hlavně mladých, jim věřila, jezdila na budovatelské stavby a brigády a nepřirozeně se radovala. Teď se také nepřirozeně radujeme, že už jsme svobodní a máme demokracii. V nespočtu seriálů se díváme, jak to v životě chodí a nezajímá nás, jak by to chodit mohlo lépe. Lidé se chtějí bavit, ale společnost je stále pobízí, že mají být úspěšní. Co je to být úspěšný? Vydělat - nejlépe snadno - co nejvíce peněz, abychom je potom mohli utrácet za mnoho krásných a často zbytečných věcí, které nás obklopují a jsou nám neustále nabízeny. A které jsou vyrobeny tak, aby vydržely jen určitou dobu (po záruce) a my si museli potom znovu koupit nové, dražší, protože byl mezitím vyvinut lepší model. Spotřeba stoupá a my se tím dostáváme ve světě mezi země s vyšší úrovní života, ale též nejvyšším procentem odpadu. Jsme tedy opravdu lepší a můžeme se z toho radovat?
Nějak se tady zapomnělo na srdce člověka. Anebo na něj zapomněl člověk sám? Poezie, která se dříve vydávala v 10.000 nákladech, je dnes ráda, když se jí prodá 300 kusů. Básně skoro nikdo nečte a v televizi se už nevysílají. Kvalitní zábava a komici, které jsme na obrazovkách vídali dříve, jako by vymřeli. Všimněte si, co se stále v televizi opakuje na všech kanálech - staré filmy a dřívější komici. Tak to jde až do období 1. republiky. Jsou zde nyní takoví herci s osobitým projevem a charismatem jako dříve? Těch pár je už spíše také starších. Přesto se všichni nesmírně baví, jak na potápějícím se Titanicu. Nekomerční kultura těžce sbírá několik obětavých sponzorů, aby vůbec mohla existovat. Na druhou stranu pro sportovní kluby a na platy hráčů není problém sehnat horentní sumy. Vzpomenu-li na šlechtice, kteří podporovali umělce v minulých staletích, abychom my dnes obdivovali jejich hudbu, obrazy a jiná díla, přemýšlím nad tím, jestli se zeměkoule neotočila na nějakou temněji stranu, blíže peklu. Na mysli mi vytane dávné album skupiny Pink Floyd Dark Side of the Moon a hlavně skladba Money, Peníze. Svět ovládly peníze. Jde vůbec něco bez peněz? Opět si vzpomenu na středověké trhy, kdy řemeslníci vyměňovali výrobky s jinými za to, co potřebovali. Neříkám, že tehdy bylo lépe nebo hůře, vždy je něco, co nevyhovuje a svět se hlavně mění.
Ano, svět se mění a i my se musíme měnit. Avšak lidská srdce a lidé jako takoví jsou pořád stejní. Uvědomíte si to při hrách antických, Shakespearových i Mollièrových, kteří lidské osudy a charaktery dokázali dokonale popsat. Dokonce tak, že vešly tyto postavy do našeho slovníku a podle nich zařazujeme i druhé. Jestli pak by se našel dnes nějaký autor, co by měl také takové štěstí? Nebo už vše ti předchozí vyčerpali? My, co takto žíti nechceme, žijeme v jakémsi růžovém oparu, že vše bude lepší, že svět se vyvíjí k lepšímu, všichni už si brzy porozumíme a budeme si vzájemně pomáhat a milovat se. Každý den vysílám tyto myšlenky do vesmíru – kéž jsou všechny bytosti šťastny. Kéž všichni žijí v lásce, porozumění a míru. Jak je to však možné, když se mnozí hádají, kradou a zabíjejí?
Je potřeba, aby nás bylo více, co nejvíce, ale hlavně abychom to mysleli upřímně a vážně. Není možné zasahovat do osudů a životů druhých lidí, nařizovat jim, jak mají žít a myslet, protože je to lepší a správnější. I když je to v dobrém úmyslu. I toto je násilí. Musíme jít nenápadným, neokázalým způsobem příkladem. Ne proto, že chceme být příkladem – ať všichni vidí, jak to má vypadat – ale proto, že nemůžeme jinak. A žijeme tak sami za sebe. Jen tehdy má něco sílu. Jako květina, která je krásná a voní, protože to je její přirozenost. Nebo krásná žena, která není vypěstovaná vizážisty, časopisy a módními přehlídkami, ale její krása vyplývá z jejího nitra. Ale tak bych mohl ještě dlouho v dalších příkladech pokračovat. Již staročínský mudrc Lao‘c to napsal lépe ve svém Tao-te-ťing:
Byla-li velká cesta opuštěna,
vzniká mravnost a povinnost.
Rozšířila-li se chytrost a vědění,
objevují se velké lži.
Nejsou-li pokrevní příbuzní v souladu,
mluví se o úctě k rodičům.
Upadá-li říše ve zmatek,
slyšíme o věrných služebnících.
(18)
Veliké tao se rozlévá všude
…
Proto jej nazývám velkým.
Stejně tak povolaný,
nedělá se nikdy velkým,
proto dosahuje velikosti.
(34)
….
Učit beze slov,
působit bez činění,
toho dosahují pod nebem jen někteří.
(43)
…
Povolaný neshromažďuje.
Čím více dělá pro druhé,
tím více má.
Čím více dává druhým,
tím větší je jeho bohatství.
(81)
…
Bohatství a postavení plodí pýchu,
pýcha vyvolává pohromu.
Je-li dílo dokonáno, odejdi do ústraní!
Taková je cesta nebe.
(9)
Překlad Jiří Navrátil
Lao‘c se narodil roku 604 před n. l. I tehdy bylo lidstvo v Číně stejné. Jeho myšlenky žijí dodnes a mohou nás oslovit. Snad vás tato Píseň mého srdce povzbudila a nebudete v dnešním, materialistickém světě smutně hledět vpřed. Buďte veselé mysli, ale zůstaňte přirození a bdělí.