Člověk, který se zabývá prací na sobě, jinak řečeno duchovním rozvojem, se musí přirozeně pozorovat, být bdělý ke všem svým činům, slovům i myšlenkám. Nehodnotit je, ale spíše si je uvědomovat.  Člověk jako součást celku,  ať vztahu, rodiny, společnosti nebo celého světa, si  musí stejně tak uvědomovat vše kolem sebe. Ale opět to nehodnotit, jen to pozorovat a nezasahovat. Možná, že to neformuluji úplně přesně – není možné být bez činů. Jak je psáno v Bhagavadgítě, Kršna praví, že vždy konáme, i když jenom dýcháme. Ovšem naše činy by měly být v souladu s vesmírným řádem, dharmou. Jak to ale poznáme, když ještě nevnímáme dharmu? Většina velkých církví, ale i menších duchovních společenství, má na to určitý kodex, kde je výslovně řečeno, co dělat, co nedělat, co je špatné a správné, co se Bohu líbí a co ne. Za ta staletí, co kodexy existují, se už lidé naučili mnoha způsobům, jak je obcházet a navíc si to odůvodnit.

Poslechněte příběh z indických purán.

Jednoho dne požádal Pán Višnu Náradu, aby mu donesl z řeky vodu. Nárada byl božský mudrc a putující hudebník, který vyprávěl ve světě duchovní příběhy, aby lidi povzbudil ke správnému životu. Nárada tedy šel se džbánem k řece a uviděl tam krásnou dívku. Dali se spolu do řeči, žertovali, bylo jim dobře. Zapomněl na to, že měl nabrat vodu, odešel s dívkou a po čase se vzali. Bylo jim spolu krásně a narodily se jim dvě děti. Jednoho dne však přišla potopa, strhla jejich dům, děti a žena se utopili a Nárada se ve vodě sotva držel dřevěného trámu. I naříkal, co bude teď dělat, že vše ztratil a jeho život nemá smysl. V tu chvíli uslyšel hlas Pána Višnua: Nárado, už jsi mi nabral tu vodu? A zjistili, že to vše byl jen sen, který snil.

Kdo pravidelně čte tyto úvahy, ví, že často promlouvám o lásce a všech jejích slastech, strastech či tajemstvích. Jsem přesvědčen vlastní zkušeností, že ona je to nejdůležitější v životě. Podvědomě jí potřebuje každý, i když si to třeba nechce připustit. A právě s takovými lidmi se čím dál více setkávám. Jako by láska byla něco zbytečného, něco navíc, čím se spíše pohrdá a ti, kteří pro ni žijí jsou směšní a slabí. A nejzajímavější, ba nejstrašnější na tom je, že tento názor mají více ženy.

Milí čtenáři, jistě jste postřehli, že skoro vždy píši, když to cítím, když jsem něco prožil, o co se chci s vámi podělit svým srdcem a někdy i trochu rozumem nebo také, když mě něco bolí, co kolem sebe vidím, či bych to chtěl říci člověku, lidem, kteří nejednají správně, jsou nevědomí, ale nemohu jim nic říci, protože by nepochopili a ještě se mi vysmáli. Je to stav vědomí, kdy nás za ty druhé srdce bolí, také i pláčete smutkem, jak je vám za ně třeba stydno a tolik byste jim chtěli pomoci a není to možné. Všichni jsme spolu navzájem propojeni, a tak se mě dotýká, když starého člověka okradou, když řidič ujede od nehody, kde někoho zabil, když si děti neváží svých rodičů nebo je na mnoha místech světa hlad. Ano, a i toho umějí využívat pro sebe další. To se mě to dotýká, že vidím-li nedostatek lásky mezi námi, pláči a skrývám své slzy doma. Nemluvím o tom s nikým a vám to svěřuji, protože cítím, že i vy jste podobní jako já. A je nás takových zcela jistě většina. Vždyť každý má citlivé srdce.

Píseň mého srdce

Jistě měl skoro každý z vás, přinejmenším v pubertě, problémy s rodiči. Přesněji, spíše rodiče měli problém s vámi. Vůbec vás nechápali, nic vám nechtěli dovolit, jejich názory byly staromódní, chtěli, abyste v životě dělali něco úplně jiného, než jste chtěli dělat vy. Kvůli tomu vás strašně štvali a vy jste chtěli odejít někam jinam, kde žádní rodiče nebudou a budete si moci dělat, co chcete. Otravovali vás tak, že byste nejradši utekli a někteří z vás to dokonce udělali. Útěky a důvody k nim mohou být ovšem různé...

Často se mě lidé ptají, jestli jsem osvícený, jiní o tom nepochybují a dokonce to o mě rozhlašují. Pak jsou ovšem ještě další, pro něž rozhodně osvícený nejsem. Já se divím, že vůbec někdo může o mém osvícení pochybovat, když jsem osvícený od narození. Rozhodl jsem se tedy odložit své intimno a vše vám osvětlit. Jak víte, rozhodně vždy píši pouze to, co jsem opravdu prožil, tak o tom nepochybujte. A protože těch osvícení bylo více, ba co říci, osvícený jsem každou chvíli, tak začnu již od dětství.

1. osvícení

Nevím přesně, kolik mi bylo let, ale určitě jsem ještě nechodil do školy. Rodiče něco večer dělali v kuchyni a já si hrál vedle v pokoji. Nesmírně mě zaujala elektrická zásuvka na lampu. Chtěl jsem ji pořádně prozkoumat a tak jsem do ní něco strčil. A najednou mě to osvítilo. Byl to takový zážitek, že jsem byl zkoprnělý a celý bílý jako anděl. Přišel jsem se v tomto změněném stavu vědomí pochlubit do kuchyně k rodičům a ti hned pochopili, že ke mně musí být vnímaví a nesnažit se můj zážitek rozebírat. Mně přinesl velké poznání, že jsem od této chvíle začal více rozlišovat. A rozlišování, jak jistě víte, je základem sebepoznání a veškeré duchovní praxe.

Už dlouho cítím jakousi tíhu, která brání mému srdci opravdu vzlétnout. Ne, že by se o to srdce nepokoušelo, ale stále jsou tu jakási závažíčka, ba až závaží, která mu chtějí bránit. Zdálo by se, že o lásce již bylo vše řečeno, ale protože je nekonečná, z těch hlubin jejího oceánu vždy něco vypluje. Nikdy nemá člověk plánovat, skoro vše je stejně dáno. Jak řekl kouzelník Merlin: “Co se má stát, to se stane.“Není to tak docela pravda. Řekl bych, že většina věcí je nám dána, protože se sebou nic neděláme a pouze se „vezeme“. Přesně to platí také pro lásku. Věříme-li v ni, bude naše srdce procházet mnoha zkouškami, v nichž bude prověřováno. Láska je totiž vzácný drahokam a nemůžeme čekat, že ho dostaneme zadarmo. Budeme si ho muset zasloužit. Co to však znamená si lásku zasloužit? Většina lidí si plete lásku s citem a to už vůbec nemluvím o výměnném obchodu a lítosti. Láska však vzrůstá dlouhým tavením a kalením, dokud se neodstraní všechny nečistoty. Tento proces je dlouhodobý a bolestný a málokdo ho chce podstoupit. Znamená to, nevydechnout si ani na okamžik, stále být bděle na stráži a uvědomovat si sebe sama. Totéž samozřejmě musí chtít dělat i ten druhý.

Za starých dávných časů jsme u nás měli jednu rozhlasovou stanici, jednu televizní stanici, v podstatě jedny noviny, žádné počítače, rozhodně ne doma, mobily také ne, takže by dnešní mladí lidé mohli říci, že jsme vlastně nežili. Nicméně, když jsme se sešli, tak jsme si vždy měli o čem povídat. Je s podivem, že na estrády, které byly tehdy obvyklé, chodili jak staří, tak mladí lidé a všichni se bavili. Z té doby máme vynikající herce, které dodnes stále obdivujeme a směle mohu říci, že jejich umění herecké i bavičské nebylo dosud překonáno. Šlo o inteligentní zábavu, která nikoho neurážela, sprostá slova používala jen v krajním případě a ve scénkách využívala především přirozenou schopnost práce se slovy. Něco takového dnes v plné míře dokázalo asi jen Divadlo Járy Cimrmana. Když někdy stojím na autobusové zastávce a poslouchám, o čem si lidé povídají, mnohokrát mi vytane na mysl tento citát:

„Mlčeti zlato, mluviti stříbro.“

To, co mohu občas vnímat z médií, ale také ve svém okolí, mě nutí k zamyšlení se nad tím, co nazýváme morálkou. Lidi to totiž moc zajímá a díky tomu se uživí velké množství redaktorů a fotografů. Je strašně důležité, s kým se nějaká celebrita rozešla nebo jestli její děťátko nemá zaražené větry. Přitom to samé prožívá nějaký pan Novák ze Zlámané Lhoty. To však není tak důležité, protože toho nikdo nezná. Smutné je, že se neznají často ani lidé na patře v panelovém domě, protože se znát nechtějí, nezajímá je vzájemná komunikace. A také si myslí, že je k ničemu znát nepotřebují. Tak soused třeba zemře nebo ho dokonce někdo zabije a oni o něm nedokáží nic říci. Často, když jsem se v noci vracel z koncertů, viděl jsem svítit okna domů a říkal si, kdo tam asi bydlí, co prožívá, jaké má radosti a starosti. Tolik jsem chtěl všechny znát a říci jim, jak miluji. A zároveň jsem věděl, že je to prakticky nemožné. Moje srdce to však cítilo a chvělo se dojetím. Mám hodně přátel a vždycky jsem toužil o každém všechno vědět, jak se má, co dělá. Ale po nějaké době jsem zjistil, že většina z nich nemá čas a musí vydělávat na rodinu, na dítě, na přežití, stejně jako já. Jen někteří na to, aby hromadili majetek. Toho všeho jsem byl ale ušetřen. Nikdy jsem se neoženil, ač jsem chtěl a nemám děti. Jsem vlastně naprosto svobodný. A kolem mě jsou doslova všichni mí přátelé rozvedení nebo 2x ženatí, mají kupy dětí a nejsou šťastní.

Píseň mého srdce

Matka

Do tajemství lásky jsem vždy chtěl proniknout a již od malička jsem je hledal. Dlouhé noci jsem probděl a čekal na její poznání. Kolik jen knih jsem přečetl, kolik básní prožil a ve všech jsem našel nějaké to zrnko poučení. Moje srdce prahlo po lásce tak moc, že ve svém věku jsem o ní věděl mnohem více než moji vrstevníci, které zajímaly zcela jiné věci. Tušil jsem také, že láska nějak souvisí s ženou, ale sama žena byla pro mě snad ještě větším tajemstvím. Moje matka byla krásná, milá a usměvavá žena, měl jsem ji rád, ale zároveň jako bych se ji styděl svou lásku projevit. Něco mi v tom bránilo. A přitom jsem jí to tak chtěl říci. Až jednou…