Protože dokud jsou v nás, tak je možnost, že znovu vyvstanou za určitých situací. V Jóga sútrách se mluví o tom, že existují karmická semena, která za příhodné situace časové, místní atd. znovu vzklíčí a znovu přinesou své plody. Těmi plody se míní naše činy, naše skutky, to, jak v tu danou chvíli budeme jednat, a proto bychom měli stále vnímat svoje pohnutky, které nás vedou k tomu, co děláme. Můžeme třeba žít s někým v manželství, můžeme se milovat každý den, ale ve skutečnosti se nemáme rádi. Ve skutečnosti hrajeme tomu druhému z nějakých důvodů divadlo. Mohou to být důvody finanční, nebo že hledáme nějakou jistotu, většina lidí hledá jistotu, zabezpečení.
Nechtějí být sami.
Ano, skoro nikdo nechce být sám, protože to nedokáže. Když by byl sám, tak vyvstává právě to, co v něm z těchto sklonů, z různých chtění je a on osobně začíná zjišťovat, jaký vlastně je a děsí se toho, bojí se toho nebo ho to deptá, upadá do smutku, depresí apod. Vlastně podobné situace nastávají při meditaci. Jestliže v meditaci necháme svoji mysl, aby sama volně fungovala a nechceme do ní zasahovat a nasazovat do ní své představy o tom, že jsme klidní, radostní, že milujeme a tak, které si pak můžeme jako sugesci vnutit a tím si vlastně vytvořit obraz o sobě, že jsme takoví, že jsme šťastni třeba, tak vlastně neustále zatlačujeme dospodu, do podvědomí nebo nevědomí své skutečné sklony, které tam jsou a ony někdy musí vylézt, nejde to donekonečna.
Jednou jsem četl takový příběh, možná, že to nebyl ani příběh, ale bylo to takové povídání o jednom pánovi, který celý život byl hrozně hodný, příjemný, všichni ho měli rádi a on, když zemřel, tak se najednou celý proměnil a ty jeho rysy byly tak zlé, vypadal prostě tak lakotně. Přestal se přetvařovat. Pak se o něm zjistilo, že byl lichvářem, který půjčoval na vysoké úroky. Možná, že to byl příběh od Lva Nikolajeviče Tolstého, nevím už. Ale přesně to bylo vystihnuté. My se třeba usmíváme jako ten klaun v cirkuse. Hodně často se o klaunech říká, že ve skutečnosti jsou velmi smutní. Tak si myslím, že i my zase naopak děláme třeba hodně zle, ale uvnitř nejsme zlí, jsme dobří a stydíme se být dobří a tak dále.
Myslím si, že to není o studu, ale o strachu.
Strach taky. Lidé mají pocit, že když by se projevili upřímně nebo takoví, jací opravdu jsou, tak, že by se v očích těch druhých nějak zprofanovali nebo si o nich řekli: "Tak, ježišmarja, on si ani neumí dupnout?"
Ale když se člověk ocitne v prostředí, kde se cítí v bezpečí, tak se projeví podle toho, jak to cítí, upřímně. Ale když je v prostředí, které není košer, tak to je potom přirozený, obranný mechanismus člověka.
Je to obranný mechanismus, to je pravda. Ta naše společnost je tvrdá a stále hlídá všechny, kdo v ní žijí, jak se chovají, jestli se chovají tak, jak mají. Vytvořila si určité zásady, hranice, po které se smí a také představu o tom, že když někdo se takhle nechová, tak jaký je vlastně. Jestli je špatný nebo hloupý atp. Dneska by prostě každý měl hromadit, hnát se za penězi a být asertivní, ale když je někdo upřímný a dokáže zaplakat anebo se smát tam, kde by se to nečekalo, tak je to prostě špatné, divné a není už správně zařazen.
Jak je to s předáváním energií při fyzickém dotýkání?
Když se dotýkají dva lidé, tak nemusí docházet k výměně energií, záleží na nich. Někdo také může odsávat energii tomu druhému, protože ji z nějakých důvodů potřebuje. Když jsou spolu manželé nebo spolu dva lidé dlouho žijí, tak často slyšíte, že už je to únavné, že už je to stereotyp. Proč? Jak je to možné, nemělo by to přece nastat! Ti lidé se měli rádi, takže proč by to mělo vyprchat? Přirozené to bude tehdy, když budou správně přistupovat k této věci, co se týká energií. Samozřejmě, můžeme říci, že na začátku se třeba zakoukali a tím pádem prostě to, že se mají rádi, je o něčem jiném. Ve skutečnosti se neměli rádi, jenom se jim třeba líbilo, jak vypadá ten druhý nebo nějaké jiné věci, spíš ty fyzické.
Nebylo tam přátelství. Podaří-li se, že postupem času nebo už od začátku je základem toho vztahu přátelství, tak pak už je to o něčem jiném. Ty těžké věci se dají zvládnout a tohleto nenastává, protože to není jenom na vztahu muž - žena, ale je tam něco navíc.
Určitě, to je pochopitelné. Jestli přátelství nebo postupné prohlubování toho, co je to láska nebo poznávání toho, co je láska, tak to je nekonečné. To nemůže dopadnout tak, že po měsíci nebo po půl roce zjistí, že se vůbec k sobě nehodí nebo jak je to možné, že jsme se do tohohle člověka mohli zamilovat.
Co se týká těch energií, tak samozřejmě, že energie se nějakým způsobem v každém hromadí. Člověk potřebuje předávat i dostávat energii. Energie se dostává na úrovni fyzické, citové, psychické, duchovní – na všech těchto úrovních je třeba energii nějakým způsobem čerpat. Na té fyzické se tím samozřejmě míní to, co potřebuje tělo – jídlo atd. Měla by to být prostě správná strava, aby vyhovovala. Každý si musí nalézt, co je pro něj správné, co jeho tělo zrovna potřebuje a ne nějakou dietu, která se člověku zrovna líbí. Na úrovni citové potřebujeme lásku, pochopení, přátelství, mnoho takovýchto věcí, které podporují to, abychom harmonicky žili a aby v nás samých jsme dokázali určité věci uvolňovat a zase spojovat. Na duchovní úrovni potřebujeme čerpat nekonečnou energii, která nás spojí s Bohem. Jestliže spolu žijí dva lidé, tak se může stát, že je vztah postavený jenom na některé z těchto úrovní. Často to bývá jenom ta fyzická a trošku citová, ale v té citové třeba nemají dostatečně jasno a ani postupem času si to nedokáží vyjasnit, takže se nutně musí rozejít. Pokud je prostě někdo s někým jenom proto, že je hezký, že je s ním pěkný sex, a že si trošku i rozumí, tak to nevydrží, to je víc než jisté, protože tělo odchází, stárne, city jsou proměnlivé, to všechno se změní a bude brzo hledat náhradu.
Mluvíme-li jenom o energii, pak jestliže jsou dva lidé spolu, dochází k tomu, že ten, kdo je na vyšší energetické úrovni, ji nutně předává tomu, kdo je na nižší úrovni. Někdo z nich z nějakého důvodu může stále být na nižší úrovni energie. To nesouvisí s nějakou méněcenností nebo tak, prostě to tak je, každý máme nějakou energetickou hladinu, na níž se pohybujeme a jestliže má ten druhý hladinu nižší, tak ji nutně bude brát tomu prvnímu. Takže ho bude pořád oslabovat. Můžete si toho všimnout například, když někdo za vámi přijde a potřebuje energii, tak mluví, mluví, mluví a je s vámi a nechce odejít a vy postupně cítíte, jak jste slabší, slabší, chce se vám spát a úplně jste úplně unavení. Když konečně už odejde, tak jste naprosto zničeni.
On si to třeba sám ani neuvědomí.
On si to právě neuvědomí a ani si to uvědomit nemůže, protože on potřebuje tu energii a to je pro něj důležité. Přijde a chce ji načerpat, cítí, že ji čerpá, tak ji čerpá. Stejně tak nemocný a starý člověk, ti mají také méně energie. Ti všichni ji potřebují, tak ji čerpají. Jde o to naučit se pracovat s energií a vnímat, jestli tomu druhému tu energii bereme nebo naopak.
Nikdy není řečeno vše, něco se slovy předat nedá, ideální je to zažít. To platí i pro setkání nebo spolupráci s Jiřím. Máte-li zájem o setkání s ním, můžete se stát návštěvníkem jeho koncertů nebo účastníkem kursu jógy, který vede.